S kocourem Kníhorou nemohu stáčet rozhovor k milostným tématům. Nechápal by mě. Nemá kuličky. Je vykastrovaný.
Kocour Helmut, jeho předpředchůdce, i kocour Kocour, jeho předchůdce, byli plně vybaveni. A oba na to doplatili. Kocour Helmut nesčetnými zraněními, která mu zkrátila život o nějaký ten rok, kocour Kocour na své pudy doplatil životem, když se nevrátil z milostné pochůzky ve věku rok a půl.
Kníhora se první rok choval vzorně. Nejhodnější zvířátko, i když se začal toulat, obšlápnul si revír. V zimě, když mu byl už rok a čtyři měsíce, se nejprve ztratil na celý týden, v mrazivém počasí, i nasněženo bylo. Kde byl, nevím, přišel ale celkem v pohodě, nebyl hubený ani zraněný. Potom ale začala sezóna naplno, kočky to vzaly do ruky i vaječníků, a můj kocourek se zúčastnil. Z prvního klání přišel po třech. Zvěrolékař, antibiotika. Kousnutá přední noha.
Sotva se trochu pozdravil, vyrazil znovu – a přišel po dvou. Pořád hopsal, byl v pohybu, protože když se zastavil, tak, stejně jako stojící cyklista, začal ztrácet rovnováhu a musel se bokem o něco opřít. Jednostopý kocour.
Celý den ležel na sofa a kurýroval se, v noci v jednu začal ječet a dožadoval se vypuštění, vstříc novým dobrodružstvím. Po dvou. To bych byl zvědavej na tu polohu, ve které se chtěl realizovat.
Zvěrolékařka (rentgen, atibiotika, nebezpečně kousnutá šlacha na zadní noze) vyslovila ortel: „To nemá cenu, budeme kastrovat?“
Začal jsem vysvětlovat, že mi to připadá jako hrozná zrada, nesolidární jednání, vždyť s ozdobami se dá užít spoustu legrace. A pravil jsem, že to bych raději přišel o ty své.
„Tak na kdy s domluvíme?“ zeptala se odbornice netrpělivě a asistentka vyprskla, neboť to vypadalo, že se nabídka přijímá.
Kocour ale i dnes, i když už nemůže žádné kočičce ublížit, odchází každý večer na obchůzku revíru, nečeká ho žádná rvačka ani dračka, toulá se, neznačkuje hranice, ulevuje si jenom když se mu chce čurat, pozoruje okolí, občas chytne myšku, občas nepozorného ptáčka (hajzl), nepere se, možná poslouchá, jak věčně zpívají lesy, podporované mnohohlasým sborem trav, nebo se dívá na hvězdy, ale asi už neví, co ho to vlastně vždy zvečera nebo i v noci vyžene z jeho pelechu a protahuje krajinou.
Možná nostalgie, možná si ale na svě eroticko-invalidní časy vůbec nepamatuje a je jenom rád na světě, v pohybu a na čerstvém vzduchu. Nezdá se, že by mu to hopsání po zádech kdejaké kočky scházelo.
Mohu ale tohle jenom tak napsat, bez ohledu na ženy? Že stačí malý řez skalpelem – a všechny ty romance, milostná třeštění, žárlivost, chvíle, kdy nešťastně zamilovaný sameček nežere, o domácích zabijačkách a sebevraždách nemluvě, že tohle je po jednom šmiknutí (a ani se to nešije) pryč? Nebyly by z toho rozpačité?
Ale co když je to zároveň recept na nastolení míru ve světě? Šmik – a Obama si leží s Putinem v náručí?
Asi to nikdo neodsouhlasí, ani ženy.
A tak nám nakonec zbývá jenom doufat, že si kocour před oním osudovým zákrokem alespoň jednou, jedinkrát pořádně zašukal.
(Ostatní dobrodružství všech mých kocourů jsou k vidění ZDE.)