Šli jsme v podskupině s tátou a mě něco šíleně svrbělo na zádech mezi lopatkama, přesně v místě, kam si ani shora, ani zdola nedosáhnu, nejsem gymnastka.
„Byl bys tak hodnej a podrbal mě na zádech?“ poprosil jsem stvořitele. Táta mi dřel záda, já ho usměrňoval, trochu vejš, teď doleva, ještě trošku níž, jo, to je vono… Náramná slast, když vás drbou na tom správném místě.
„Je to jasný,“ pravil tatík, „máš tam bouli, něco tě štíplo…“
Probudil jsem se, rozsvítil, posadil na posteli, a na stěně v nohách postele malý komár. Rozmázl jsem ho na té zdi dlaní, když mám na zádech svědivou bouli, je má ruka bleskurychlá jako ruka Johna Wayna pri narábaniu s Coltem. S pětačtyřicítkou.
Tvou láskou stíny bloudí…
Odevzdal jsem našetřené a když jsem se vrátil, seděl na stropě malý komár. Rozmázl jsem ho plácačkou, ale ani on nevytvořil na bílé malbě krvavou šmouhu z právě uloupené krve. Divné.
Je zajímavé, že důležité věci mají krátké názvy, jedno a dvouslabičné. Sen. Den. Hlava. Noha. Ruka. Tělo. Oči. Nos. Uši. Prsa. Rovněž kozy. Jaký to rozdíl oproti Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, o Národním shromáždění Československé federativní socialistické republiky ani nemluvě!
Seděl jsem na posteli a hlavou mi neodbytně a neustále táhla melodie z koncertu. Eva Olmerová tam zpívala písničku „Tvou láskou“. Složili ji John Lennon a Paul McCartney, že jste to nevěděli, vy návštěvníci čtvrtých cenových?
Tvou láskou, vítr cloumá…
Je zajímavé, jak často se mi poslední dobou zdá o rodičích. Dřív celý rok ani ň, a teď, ke stáru, jsou se mnou skoro každou noc. Asi se takhle připravuju na chvíli, až se zase sejdeme a oni mi vynadají za to, že jsem se o ně, když byli staří, málo staral. Inu, nemohl jsem za to, člověk v plné síle si myslí, že rodiče tady s ním budou pořád, že je dost času.
Není.
Eva Olmerová nazpívala jedno blues, které jsem slyšel jednou jedinkrát z rozhlasu, jednou jen a víc už ne. Bylo tam myslím … tmou mlha padá… a něco o podzimu, moc pěkný, tak kdyby někdo věděl, co to bylo a kde se to najde, byl bych za upozornění vděčnej. S Evou Olmerovou mám pět cédéček, ale ani na jednom to není.
V téhle souvislosti mě napadá jedna příhoda, byla zase teplá červnová noc, v parčíku na Újezdě u stanice lanovky jsme si pod nebeskou bání s kamarádkou opakovali látku na příští kolokvium a okolo čtvrté k ránu jsme šli po levé straně ulice Vítězné k mostu Legií a k Národnímu divadlu, na sedmnáctku. Proti nám šla trojice, žena uprostřed, drželi se okolo pasů a ramen, šněrovali chodník a děsně se chechtali. Paní byla rozepnutá až k pasu a v šeru bylo tušiti těžká ňadra. Dvouslabičná. To ta moje měla malá a pevná, dalo by se říci jednoslabičná, a dodnes se nemohu rozhodnout, kdo z pánů na tom byl líp.
… i pevný strom se zhroutí, když je sám…
To je samozřejmě blbost, rozvádí se polovina manželství a to je nějakejch stromů…
Jak jsem tak seděl a neuměl jsem se rozhodnout, jestli se ještě zavrtám, nebo půjdu něco dělat, letěl okolo velký komár až k prasknutí natankovaný mou krví a bleskurychle zase zmizel, unikl těsně nad podlahou, tam jsou skoro neviditelný. To nám ten den krásně začíná, ještě není sedm a už dva nevinný zabitý.
I když – klasik praví, že nikde, nikdy a nikomu na žádným nevinným nezáleželo.