Reklama
 
Blog | Miroslav Kodet

Spratci

Švédský psychiatr David Eberhard ve své knize „Jak děti přebírají kontrolu“ konstatuje, že z malých Švédů „vyrůstá  národ spratků.  Neděkují, nepodrží dveře, v tramvaji nepustí sednout staršího ani těhotnou.“

Generace nezvladatelných spratků je plodem „extrémně liberální výchovy,“  v jejímž rámci „Švédsko zavedlo v roce 1979 jako první země na světě absolutní zákaz fyzických trestů  … děti si mohou určovat, co budou jíst, co si oblečou na sebe a kdy půjdou spát“. (Zdroj)

V této záležitosti – na rozdíl od jiných, stejně důležitých – nikterak za Švédy nezaostáváme. Tradičně mizernou výchovu dětí v rodině doplnila slábnoucí úroveň školství, klesající autorita učitelů a systém, ve kterém dostuduje každý, pokud ovšem si neusmyslí podříznout kantora.

Děti nejsou v jádru špatné, ale chybí jim trestající autorita, která by včas vytýčila mantinely. Chybějící výchovu v rodině nahrazují počítačové hry, které v dětech podporují agresivitu, a akční filmy, které je utvrzují v tom, že násilím lze dosáhnout vše.

Reklama

Ale dosti teorie, následují praktické příklady. V Brně srazil radní z Kohoutovic na přechodu dívku, která se po pádu na zem zranila tak nešťastně, že v nemocnici zemřela. Radní dostal podmínku a přemýšlí, co mohl udělat jinak, když náraz se přihodil ve čtyřkilometrové rychlosti,  na autě nejsou žádné stopy poškození, žádné prohnuté plechy, dával přednost na hlavní a pomalu se rozjížděl – a ta dívka předtím, říkají svědci, po chodníku rychle běžela. Jinak řečeno, autu, stojícímu na přechodu a pomalu se rozjíždějícímu vlítla před kapotu. Každý řidič ví, jak mizerný je výhled ze současných vozů, co dělá velmi šikmo skloněný sloupek a opěrky hlavy. Dívka ale spěchala na důležité jednání a nic nesmí mladé generaci stát v cestě.

Podobný příběh minulý týden. Vyjíždím, couvám z řady zaparkovaných vozidel na konci slepé ulice, dál pokračuje už jenom chodník. Vedle mě zaparkovaná  dodávka s plechovou skříní, výhled nula. tedy výstražná světla a krokem, pomalu. Ve chvíli, kdy jsem se ohlížel na druhou stranu, jestli nejdou chodci, vynořila se spoza dodávky asi osmadvacetiletá žena s dítětem asi šestiletým a před couvající auto vlezla. Nepostála, nepočkala, ona přece jde a všichni se musí uhnout.

Známé jsou nehody z pátku na sobotu a ze soboty na neděli, kdy juvenilové předvádějí svým stejně utřinosovým kolegům, jak bravurně ovládají vozidlo svých rodičů (nebo i v tomto věku vlastní), aby skončili v příkopě, na stromě, v poli, mnohokrát otočeni, a bravurně vstupují na věčnost nebo na invalidní vozík.

I jinde to je podobné. Šestadvacetiletá slovenská modelka zahynula pod koly nákladního auta, když v nebezpečném úseku díky rychlé jízdě roztočila svou škodovku a vjela kamionu do cesty. Telefonovala přitom se svou přítelkyní, která pak slyšela jenom zoufalý výkřik. Zpráva neříká, že by bylo náledí a každý řidič opět ví, jak násilnicky až surově se musí k řízení zachovat, aby na suché vozovce auto „utrhnul“. Obličej té mladé dámy měl bohužel výraz onoho typu „já můžu všechno“.

Před měsícem. Kvůli kácení stromů jsem musel demontovat telefonní kabel, který vede ve vzduchu přes málo frekventovanou cestu. Když bylo dílo dokonáno, natahuji kabel zpátky (ležel smotaný na druhé straně silnice). Přes ten kablík s nitkami měděných drátků nesmí přejet auto, tedy na obou stranách v dostatečné vzdálenosti trojúhelníky a z obou stran těsně před trasou,téměž od krajnice ke krajnici, zábrany z latí. Když jsem kabel na jedné straně začal napínat, oběsil se na něm šestnáctiletý cyklista.

„Co sem lezeš, nevidíš zábrany?“ zařval jsem, neboť jsem ho přes křoví neviděl.

„ A kudy to mám objet?“ zhnuseně mladík.

Nikudy, blbe, musíš chvilku počkat.

Jenže to je to, co neumí, chvíli počkat, pomoci, spolupracovat nebo vyhovět druhému. Já jedu, já jdu, kliďte se mi z cesty, já můžu všechno.

Ale situace ještě nemusí být zcela ztracena.

Příhoda z městského autobusu. Mladá maminka s pětiletým spratkem, skoro se chce říci „spratek se spratkem“. Na sedadle před nimi starý pán, kterého přes to opěradlo malý hajzlík pilně okopává. Pán se po chvíli otočil a prosil maminku, jestli by to dítě mohlo přestat kopat do opěradla, že má nemocnou páteř a ty otřesy mu nedělají dobře.

Nic, žádná reakce, mamina-spratek čumí z okna.

Dítě kope.

Pán se znovu obrací, velmi slušně, s prosbou, jestli by to nemohlo přestat.

„Co byste nechtěl, máme demokracii a každý si může dělat, co chce!“ zní neuvěřitelná odpověď.

Na příští stanici skoro všichni vystupují. Za maminkou s dítětem se z autobusu prodral mladík, asi dvacetiletý, a zavolal: „Paní…“

A když se otočila, vyndal z úst žvýkačku a přilípnul ji matce malého fotbalisty na čelo.

„…No tohle,… co si to dovolujete?!!!“

„Ale paní, vždyť přece máme demokracii a každý si může dělat, co se mu zlíbí!“

V tom mladíkovi je poslední naděje.

Ale dost malá…

 

(Článek byl poprvé uveřejněn ZDE a na této adrese je možno i k článku diskutovat a tady budou zveřejňovány i všechny mé další texty, na Respektu končím.)