Reklama
 
Blog | Miroslav Kodet

Českého kapitalistu si zasloužíme

Velmi často zaznívá v článcích pravicově zapálených novinářů (takoví jsou skoro všichni) a v diskuzích na síti, že „socialisti by rádi (pře)rozdělovali cizí peníze“. Rozumějte: ty, které vytáhnou z kapes nebohých a pracovitých kapitalistů.

 

Na moji námitku, že cizí peníze mají v kapsách především kapitalisté, odpověděl jeden velmi zarputilý diskutér  toto:

„Mějme minikapitalistu, který zaměstnává pár lidí za tržní cenu práce, nebere státní dotace a venkoncem vydělává čistého zhruba stejně, jako poslanec.  Ten cizí peníze má?/ nemá? Pokud ne, kde je hranice?“

Tržní cena práce, to jsou tři kouzelná slovíčka, za nimiž se skrývá prachsprostá kapitalistická zlodějna, zbytkové ale silné projevy, jimiž se dodnes v liberálním globálním kapitalismu prosazuje otrokářský řád, o feudálním ani nemluvě.

Reklama

Jak je možné, že dnes, v demokratických poměrech parlamentárního systému, strpí občané, aby je menšina cca 20 procent mnohdy těch nejhorších charakterů, kapitalistů a jejich pohůnků, vykořisťovala, vháněla do chudoby, odměňovala tak, jako pan kníže udržoval své poddané na pokraji smrti hladem? Jak je možné, že občan strpí, aby drtivou většinu výnosů z celospolečenské práce odsálo několik procent parazitů?

Je to možné proto, že kapitalisté ovládají sdělovací prostředky a politiky v triumvirátu hrubé, sprosté, arogantní a odpuzujíci moci, proti němuž je občan bezmocný, samozřejmě i proto, že je z velké části pitomý.

Ale vraťme se k onomu minikapitalistovi, který s několika zaměstnanci má příjem poslance, tedy okolo sta tisíc korun. Abychom si připomenuli školní látku, tak: „Trh se ustaví vždy tam, kde jednotliví aktéři mohou svobodně sledovat svůj zájem, tedy všechny směny jsou pouze dobrovolné (k jednotlivé směně dojde tehdy, pokud jde pro obě strany výhodná).“

Splňuje trh práce tuto jednoduchou podmínku? Samozřejmě nikoliv, trh práce je nejvíce zdeformovaný trhem, který vůbec existuje. Kapitalisté mají pozici supermonopolisty. Pracovník musí práci přijmout za podmínek, které jim zcela diktuje zaměstnavatel, protože jeho další možnost je chcípnout pod mostem. Takto ničivě se na pozici zaměstnance podepisuje nezaměstnanost. (Má vůbec právo na existenci režim, který posílá desetinu až pětinu občanů žebrotou, ačkoliv by mohli a chtěli pracovat?) Kapitalista může kdykoliv podnik zavřít, protože „má vyděláno, je za vodou“, tedy on a několik generací jeho potomků je zabezpečeno díky penězům, které vydřel na svých zaměstnancích. Do noty mu hraje i rozvoj techniky, automatizace a robotizace, který poptávku po pracovních silách silně zmenšuje.

Rozhodující ránu „trhu práce“ dal globální kapitalismus, který západoevropského, sebevědomého a dobře vydělávajícího zaměstnance (to díky silným odborům a socialistickým politikům sedmdesátých a osmdesátých let, kteří zájmy zaměstnanců zastávali konsekventně) vystavil konkurenci asijských kuliů a přemnožených zemědělců ze států, v nichž jsou pracovní podmínky vskutku otrokářské. Na tomto (do doby vandrování kapitálu po světě nemožném) mimořádném vykořisťování profitoval kapitál nejenom skrze onu otrokářskou hostinu, ale – skrze tlak na zaměstnance – i díky snížení reálných mezd v doposud blahobytných státech západní sféry.

Řešení je známé a jediné: kapitalistům je nutno zatnout tipec volbou socialistických a komunistických stran a ty zase donutit, aby sloužily většině lidí, nikoliv vrchnostenským parazitům. Prostředky jsou známé, jednotný postup na úrovni Evropské unie, Tobinova daň, vysoké zdanění nejvyšších příjmů, celní a legislativní ochrana domácího trhu, likvidace firem, které operují z daňových rájů, postátnění finančního sektoru, ukončení burzovní rulety, důsledné vymáhání dluhů, které bankéři udělali.

Nejdůležitějším krokem je zásadní a legislativní posílení moci odborů, jejich postavení na roveň podnikateli, včetně povinného členství v odborech. Odbory musí mít takovou sílu, jako kapitalista, tedy jeho podnik i v krajním případě zlikvidovat. Neboť teprve až bude kapitalista skutečně nucen s krachem svého podniku postavit se do fronty na úřad práce, neboť veškeré jeho jmění se stane součástí konkurzní podstaty, teprve potom se obnoví rovnováha a bude možno mluvit o trhu práce.

A co ten náš minikapitalista? Jednoduše: namísto aby svou podnikatelskou odměnu odvodil od (řekněme) tříprocentního výnosu vloženého kapitálu a od skutečné užitné hodnoty své práce, to pokud vůbec pracuje, obere jednoho každého zaměstnance zhruba o osm tisíc měsíčně. Když jich má sedm, zaměstnanců, snadno se vyšplhá spolu s daňovými úniky vysoko nad poslanecký plat.

Připočteme-li mimořádně výhodné podmínky, které podnikatelům nastavily zločinné pravičácké vlády od roku 2006, bez jakéhokoliv následného kladného efektu pro národní hospodářství (ten efekt byl totiž záporný), máme zde onoho uřvaného a zlodějského českého (mini)podnikatele, který se dvakrát ročně rekreuje v zámoří, část zimy tráví v Alpách, na Jadranu má jachtu a doma na dvouhektarovém pozemku s tenisovým kurtem dva bazény. Venkovní a vnitřní.  A na zaměstnance se dívá jako na blbce.

Oni si to do jisté míry zaslouží.