Bylo kolem deseti pod nulou, obloha modrá, bez mráčku, jak to umí zařídit stabilní kontinentální proudění.
U branky mladík, něco přes dvacet, od pohledu velice nesympatický, jestli bych ho nevytáhl, že sjel tady kousek ode mě ze silnice a nemůže se dostat ze škarpy. Bylo půl metru sněhu a ležel v souvislé vrstvě i na vozovce. Šel jsem se s ním na to dopuštění podívat: pikap s plechovou nástavbou, levá kola na krajnici, pravá v hlubokém příkopu, v náklonu 45 stupňů, střecha opřena o jabloň, a to tak, že hodně. Promáčklý plech.
Zatáčka, která jeho akrobacii předcházela, je sice nepříjemná, zalomená a vynáší, ale za těchhle podmínek v ní mohl dostat smyk jenom pitomec, který si myslí, že se jemu, cool a free mladíkovi, co točí volantem jako mistr z F1 a jemuž patří svět, nemůže nic stát.
Bylo jasné, že tady pomůže jenom traktor. Šli jsme zpátky, nastartoval jsem auto a z naší vesnice o osmi číslech jsem s ním jel do sousední, dříve střediskové, vzdálené dva kilometry. Tam se na mladíka usmálo štěstí, potkali jsme po krátkém pátrání Zetora, jehož tříčlená posádka jela naším směrem, do lesa, krást dříví, a byli ochotni ho vytáhnout.
Traktor cuknul, plech střechy pikapu se ještě více rozšklebil, stejně jako tvář našeho krasojezdce, ale stroj byl na všech čtyřech na silnici.
Snad si to ten dříve frajer a nyní podělanec zapamatoval.
O necelých dvacet let později, nedělní velikonoční odpoledne, zvonek. U branky Catherine Deneuve, také necelých dvacet let. Pršáček, blond vlásky, jako obrázek, v očích slzičky. Že zapadli s přítelem na vedlejší cestě a jestli nevím o někom, kdo by je mohl vytáhnout.
Kdyby mi bylo o třicet méně, vyhlásil by se mi zcela automaticky ostrý poplach v podkroví i v suterénu.
Ta polní cesta s nezpevněným povrchem začíná sice docela přijatelně, ale končí o pár set metrů níže u potoka v totálním marastu, jako jedna revoluce. Ale jet dál, když jsou před vámi vyjeté koleje od traktorů hluboké půl metru, to vyžaduje hodně velké přesvědčení, že vám, vašemu silnému vozu a vaší krásné dívce patří svět. Sice sem řidiče zavádí navigace, ale pokud má někdo rozum v hlavě, tak vycouvá hned na začátku.
Co s tím? Možná bych mohl zkusit je na dlouhé lano vytáhnout, přední náhon je na tohle lepší než ten zadní u starého dobrého Polského Fiatu před lety, možná bych ji mohl naložit a mohli bychom zkusit repete v sousední vesnici. Možná ale nic neplatí, dneska se přece musí o sebe každý postarat sám.
Tedy jsem poskytl základní informace, ať se zeptá na statku (sice mají traktor, ale v neděli odpoledne tam nikdo není), nebo ať to zkusí v sousední vesnici. Je to přece jenom kousek.
Smutně poděkovala a jak její zoufalá zádíčka mizela v zatáčce do vesnice (a ta zádíčka zasloužila být něžně objímána, nikoliv podléhat zoufalství), tiše jsem za nimi zavolal: „Mým revírem je Kaufland!“
Zmizela v zatáčce, tedy jenom pro sebe jsem dodal, že mé tempo už není nějak extra vražedné.
(A přídavek: ZDE se můžete trochu vzdělat a ZDE chytit blechu od kocoura Helmuta.)