Reklama
 
Blog | Miroslav Kodet

Pohádka o časech, kdy zaměstnanec byl spolupracovníkem

Když se nešťastnou náhodou dostanete do potencionálně nebezpečné situace, například hospodské rvačky (jak říkají bratia Slováci, do nějaké trmy-vrmy), tak je těžké zachovat si chladnou hlavu a věcně zhodnotit svou pozici, zvlášť, když vás nějaké přiožralé trdlo právě přetáhlo židlí po zádech.

Něco podobného prožíváme vlastně celý život. Nejsme schopni rozumně posoudit své postavení, ohodnit, co je dobré a co špatné a najít nejlepší východisko. Jsme do problémů příliš ponořeni a většinou nám v dané chvíli chybí nadhled a zkušenosti. (Mám jít studovat práva, nebo se živit poctivě? Mám si vzít Anču nebo Barču? Mám šéfovi rozbít hubu, nebo raději dát výpověď? Mám vstoupit do druhého pilíře, nebo raději rovnou vyhodit peníze oknem?)

S postupujícím věkem se úsudek zlepšuje, ale i čtyřicátníci pořád ještě dělají vyložené hovadiny. Po šedesátce se četnost omylů snižuje, aby se pak ve chvíli kdy už to není vůbec nic platné přiblížila nule, tedy stejné hodnotě, jakou mají v tomto věku naše další životní vyhlídky.

Dostali jsme se do slepé uličky, uličky, která připomíná svým prostředím slavný běh s býky v Pamploně. V Česku je pak situace zostřena tím, že česká varieta kapitalismu byla vytvořena deviantními ekonomy, arogantními a asociálními politiky a (svou nově nabytou důležitostí se zalykajícími) právníky. A ti postupovali přesně podle vzorců, které s tragickými výsledky (Chile, Brazílie, Argentina, Bolívie, celý východní blok a Rusko zvlášť, jihovýchodní Asie) poskytuje neoliberální škola a její specialita, tzv. šoková metoda chicagských ekonomů, zjevných to gangsterů.

Reklama

A tak pod dojmem šoku z útoku na samé kořeny lidské existence nejsme schopni se v té trmě-vrmě zastavit, rozhlédnout se a pochopit, že současný systém je jenom soft verzí starého otrokářského řádu. Že hrstka bohatců využívá devadesát procent bohatsví, které svou otrockou prací vytvořili všichni užitečně pracující lidé. A ti jsou za svou dřinu odměňováni ohlodanými kostmi ze stolu pánů podnikatelů. Že peněžní či pozemková renta jsou zločinem, čistým projevem parazitárního způsobu obživy. Že ten, kdo právě ze své jachty v Monaku inkasoval dividendy či shrábnul zisk z finanční operace, je tlustá housenka, ožírající zelný list, který jste vypěstovali vy všichni, zahradníci, vydělávající si na svůj chléb vezdejší v potu tváře na latifundiích mrzké pseudošlechty.

Tohle všechno už tady samozřejmě bylo, podoba otrokářství se však vyvíjí. Od čtrnáctihodinové pracovní doby šest dní v týdnu se přešlo k osmihodinové a jenom pět dní. No, se přešlo… – co si lidé sdružení v odborech na podnikatelské sebrance nevybojovali v tvrdých střetech, končících v první polovině dvacátého století často i krvavě, to nemají. A tak jedním z hlavních úkolů pravicových vlád po listopadu bylo zatlačit odbory do bezvýznamného postavení. V tom jim přičinlivě pomáhali mediální žumpálisti svým zesměšňováním (no jo, už si zase přijeli do Prahy nakupovat). Výsledek – v roztříštěném odborovém hnutí je organizováno přibližně jenom patnáct procent zaměstnanců a jejich počet stále klesá.

Pravolevé střetávání  je základním dějinným a stále se opakujícím bojem mezi otrokem a otrokářem, mezi feudálem a poddaným a zaměstnancem a zaměstnavatelem. A pokud potrvá soukromé vlastnictví výrobních prostředků, tak bude stále živé. Tento fakt se pokoušejí různí slouhové kapitálu zatemnit, rozžvanit, popřít (Fukuyama). Přitom i obobí tržního kapitalistického hospodářství mělo své světlé okamžiky. Nejzřejmější to bylo v šedesátých a sedmdesátých letech, když dostalo přívlastek sociální, zaměstnanec byl spolupracovník a prémiové ukazatele byly stanoveny měkce, aby je zaměstnanci snadno splnili a cítili se úspěšní. Kdepak ty doby jsou?

Dříve sebevědomému, vyspělému a organizovanému evropskému a severoamerickému zaměstnanci dnes konkurují asijští kuliové a šičky, pracující za mzdu, nad níž se kapitalistům sbíhají sliny v jejich nenažraných tlamách. Tento souboj nemůže dopadnout jinak, než prohrou civilizovanějšího, ekologického a blahobytného evropského sociálního státu. Koloušek nemůže vyhrát nad vlkem a zlo většinou vítězí nad dobrem.

Ta strana sporu, která dnes působí kolouškovitě, zaměstnanci, se musí vzchopit, nabrousit kopýtka, na hlavě si nechat narůst parohy – a začít trkat a kopat.

Po dobrém to nepůjde.

Řešení je stále možné na půdorysu současného systému (ony revoluční změny většinou za nic nestojí). Stále máme formálně svobodné volby, stále máme parlamentní demokracii, ve které jsou zákony tvořeny většinovým konsenzem. Co tedy brání tomu, aby zaměstnanci posílili svou vyjednávací sílu a uzákonilo se například povinné členství v odborech? Co brání tomu, aby se mimořádným zdaněním nejbohatších jednorázově odstranilo zadlužení evropských států a začali jsme znovu s čistým stolem na zelené louce? Co brání tomu zatrhnout tipec rejdění kapitálu po světě (Tobinova daň), proč nejsme schopni zamezit okrádání státu kapitalisty (daňové ráje a úniky), proč nelze zabránit korupci ve státní správě?

Chybí strana, která by zájmy zaměstnanců a lidu obecného zastávala razantně, tvrdě, měla jasný program, postavený na demokratickém základě, ale ostře zaměřený proti deformacím současného systému, s jasnými recepty, jak je odstranit. Když své zastání mohou mít kapitalisté a bohatci v ODS a TOP09, proč by ho neměli mít zaměstnanci v ČSSD nebo KSČM?

To se musíte ptát mléčných obličejů u socanů a třešňových Růženek.