Profíci závodí tak, že sto padesát kilometrů jedou výletním tempem v balíku, na posledních dvaceti kilometrech si to rozdají. (Tedy, výletním tempem, normální smrtelník by jim stačil asi tak kilometr.) Na třicátém kilometru po startu ujede skupina outsiderů, aby to vypadalo, že se bojuje, borců, kteří jsou v celkové klasifikaci někde od padesátého místa výš, získá náskok deseti minut, aby byli tři kilometry před cílem pelotonem pohlceni. Do cíle se jede zase společně a spurteři si to rozdávají až tři sta metrů před cílovou čárou.
Tour se jela posté. Jubileum. Podél trasy závodu přichystali diváci různá překvapení, od živých obrazců až po plechového či umělohmotného cyklistu (v kolenech a kyčlích měl čepy coby klouby) v nadživotní velikosti, který si to s těmi živými rozdával na visuté lanové dráze ve výšce asi dvou metrů. Stačil pelotonu, co mu lana stačila, asi stovku metrů, a když to kamera z vrtulníku šikovně zabrala, vypadalo to tak, že skutečně jede ve skupině, jenom o patro výš.
V minulosti se k cyklistům přidávali i koně. Ve vesnici u tratě ohrada s koníkem, toho projíždějící kolegové zjančili a nadchli tak, že se rozběhl, udělal v ohradě dvě kolečka a když měl švunk, tak přehupnul ohrazení a připojil se k závodníkům. Běžel s nimi asi kilometr a hladce jim stačil, pak ho ale v další vesnici zradilo to, že neměl podrobný itinerář a na náměstí to vzal rovně, zatímco skupina zahnula ostře doleva.
No a dnes se k cyklistům přidávají debilové. Běžci. Číhají na závodníky ve stoupání, čím příkřejší, tím lepší, nejraději mají, když je peloton roztrhán na malé skupinky – a to v kopcích bývá. Běžec, většinou do pasu obnažen a pomalován válečnými barvami, někdy s vlajkou, se s příjezdem cyklisty dostává do transu, přidá se k závodníkovi a pár vteřin vedle něho běží. Do ucha mu přitom řve taktické pokyny, například …šlapej!!! nebo také sofistikovanější …makej!!! Ohrožuje cyklistu, ohrožuje diváky, ohrožuje sebe, otravuje jako zvlášť protivné hovado – ale prožívá svých pár vteřin slávy, aby pak na zbytek roku upadl do své zbytečné existence nezaměstnaného parazita. Neboť práce není, Tour ano.
Posledních pár kilometrů před cílem horské etapy, tam, kde ještě není přenosné hrazení, za nímž mají diváci stát (ale i tady se dobytče utrhne, přeskočí plot a pořádá své modloslužebné orgie) se odehrává doslova hrozné divadlo. Pokud jede kameraman na motocyklu za závodníkem, vypadá to tak, že borec najíždí do neprostupné zdi, sestavené ze zfanatizovaných, poskakujících, bizarně vyzdobených a vlajkami zuřivě mávajících a řvoucích juvenilů, kteří se teprve v poslední chvíli, skutečně v poslední desetině vteřiny, rozestoupí a umožní projet. Samozřejmě – ideální stopa a přehled o trati je v čudu, každou vteřinu hrozí srážka s bravem, slabší povaha by sestoupila a fackovala. Závodníci je odstrkují, jednoho zvlášť agresivního si podal policista, plesk, plesk, ale jinak je to nezvládnutelná, nepochopitelná a rozumem nevysvětlitelná davová psychóza v drtivé většině mládežnická.
Myslím, že přehnaná emotivnost, afektované slavení, hysterické paviánovité vřeštění a hopsání nabývá ve společnosti (hlavně na poli sportovním) na síle a dalece překročilo hranice normálního chování. Mladí lidé se tak chovají proto, že to vidí u svých vzorů, špičkových sportovců, zpěváků a herců. Vystoupení kterékoliv hudební skupiny je obrovským festivalem pozérství. Zuřivé, vzteklé grimasy, gesta, předstírané emoce, řvaní, agrese. Oslavné hokejistické či fotbalistické orgie po vstřelené brance připomínají scény z římských lázní Caligulovy doby a zasunutí brání snad jenom pevná látka trenýrek. Úplně normální rozhovor o běžných záležitostech mezi filmovými partnery je podán tak, jako by se v příští vteřině mělo vraždit. A ty ksichty, co u toho hvězdy amerických thrillerů dělají!
A tahle hysterická psychóza prorůstá společností a politikou jako rakovina. Vždyť pravice nedělá v poslední době nic jiného, než že straší. Bububu. Řeckem, krachem důchodového systému, obavami z útoku na demokratický pořádek (jako kdyby ho sama nelikvidovala nejvíc), návratem komunismu. Slyšeli jste od Nečase nebo Němcové jedno jediné pozitivní, optimistické slovo?
Od Nečase ano. Nedávno podával demisi.