Nejmírnější trest vás stihne za to, když řeknete, že privatizace devadesátých let byl těžký zločin, rozkrádačka, za kterou ovšem byl schopen české privatizátorské šmejdy odsoudit pouze švýcarský soud, ty české mají souhlasný charakter s pachateli a pokud by ne, jistí to Kikina s amnestií. Každý to ví, že se národní jmění rozkradlo, nikdo v té věci ale nehne prstem, natož aby se vyvodila odpovědnost.
Zuřivé pravičáky, rekrutující se většinou z řad restituentů, tedy tzv. bývalých, a z řad novodobých podnikatelů, tedy současných, nejvíc rozzuří, když se konstatuje holý fakt: v řadě důležitých oblastí se za bolševika žilo mnohem lépe než dnes. Minulý režim, jakkoliv nesvobodný a ekonomicky málo schopný, se o nejdůležitější věci člověka staral mnohem lépe a umožňoval lidem důstojnější život, než je tomu dnes. Příčina však nespočívá v kráse bolševického systému, to vůbec ne, ale v tragické, amorální, zločinné a odpudivé neschopnosti režimu současného, který se skrze Topolánkovu a Nečasovu (a v obou případech i Kalouskovu) vládu ještě více vzdálil civilizované Evropě, namísto toho, aby se ji snažil dohonit.
V roce 1993 byl státní dluh 159 miliard korun. To byla sekyra, kterou zaťalo Občanské fórum a Krásný Václav za pouhé tři roky vládnutí, neboť komunisti odevzdali státní kasu s přebytkem. V roce 2006 byl dluh už 800 miliard korun, údajně to zavinili socani, jak vyřvávají modrácké tiskoviny. Není tomu tak, odečteme-li sekyru, kterou zaťal privatizující amnestijní Václav v České konsolidační agentuře (a která byla hrazena ze státního rozpočtu) a vytvořené rezervy, hospodařili socani s vyrovnaným saldem rozpočtu. V roce 2012 čítá dluh 1.670 miliard a stále roste, výsledek to rozpočtově odpovědných pravičáckých vlád. Celý dluh tedy vytvořili pravičáci, a to za neustálého šetření na nejpotřebnějších a za zvyšování nepřímých daní. Jestliže víme, že se vytváří pomalu rostoucí množství společenských statků a lidu obecnému se nežije lépe, ba naopak, potom celý tento gigantický deficit jde na účet a do kapes nejbohatších, vlastníků, podnikatelů, vysokých státních úředníků, manažerů, finančníků a na ně navázaných partajních parazitů.
Z jiného soudku: rasová nesnášenlivost hrozí každou chvíli výbuchem. Soužití s romským etnikem se stalo nesnesitelným, ze známých důvodů: kriminalita, hygiena, veřejný pořádek, na většinové společnosti parazitující životní způsob. Nesmí se vést statistiky o tom, jakým procentem se Romové podílejí na čerpání sociálních dávek, na nezaměstnanosti, na kriminalitě, na počtu vězňů. Nelze je dokonce ani sečíst, aby se vědělo, kam se záležitost ubírá. Řešení je známé: sociální inženýrství, tedy účinná a důsledná pomoc a výchova, neboť za kapitalistických poměrů se Romové ze svého současného bahna nikdy nezvednou, nemohou, nejsou toho schopni v žádném případě. Jako starý člověk neskočí dva metry do výšky, nemohou se za současných poměrů uplatnit ani Romové. Jenže – sociální inženýrství, které by stálo hodně prostředků a bolelo by také Romy (důsledné trvání na vzdělávání, odebírání dětí z rozvrácených rodin, vytvoření pracovních příležitostí skrze státní program zaměstnanosti a trestání za vyhýbání se práci, omezení neúnosné porodnosti finančními nástroji, trestání všech přestupků, dnes v podstatě promíjených) je pro pravici nepřijatelné právě kvůli těm vysokým finančním nákladům, pro pravdoláskaře pak kvůli určitému a nezbytnému omezení práv etnika. Obě skupiny pak místo řešení budou nečinně přihlížet eskalaci zjevného maléru a jeho vyvrcholení, tragickým politickým i společenským důsledkům.
Rozvrat společnosti se projevuje i v dosud nevídaném pohrdání nemajetnými, nemocnými a starými občany. Neúcta ke stáří je programově vyvolávána zesměšňováním starých lidí v médiích, nenápadným poukazováním na vysoké náklady na důchody, které by si mladí frikulíni, plod to polistopadového vývoje, přece mohli užít daleko radostněji než babička s dědečkem. Že si staří vše zaplatili ve spoření na důchod v průběžném pojištění, že si své zdravotní zabezpečení zaplatili v solidárním systému v předešlých obdobích, kdy beze zbytku vyrovnali své povinnosti vůči svým předkům, ale i vůči dětem, současným frikulínům, to mladá generace nechce slyšet. Každý se o sebe musí postarat sám, bábo a dědku. Já vám nic vracet nebudu, protože jsem zrůda.
Bylo by toho ještě mnohem více, např. naše simulovaná demokracie a jakoby svobodné volby, když kapitalisté mají v rukách veškerou propagační mašinérii, všechna soukromá média, a na kapitalisty navázaná pražská novinářská klaka i ta veřejnoprávní. O tom, jak společenský systém a elektronické chůvy vychovávají z mladých lidí agresivní, samolibé, bezohledné, hloupé a bezcharakterní šmejdy. O tom, jak volby roku 2006 zmanipulovali Topolánek, Langer, Severa a Kubice svou skandální a nikdy nepotrestanou pomluvou. Jak volby 2010 zmanipulovali pro většinu mladých voličů Zelenka, Mádl a Issová svým skandálním virálem. Jak za zdiskreditovanou pravici nastoupila rezerva, TOP09 s novými větry ze starých zadnic a VV s levicovým programem, aby pak kopulovali s pravicí. Jak na tohle český politicky zabedněný volič opakovaně skáče, viz Zelené 2006.
A jak se volební historie opakuje i dnes, jako hysterie, kdy je znovu nabízena spása v podobě nových, „nezkorumpovaných“ stran, aby se pak po volbách lidé nestačili divit.
Divit? Čemu? Vždyť jenom osoby chudé duchem a zbavené paměti mohou na tohle divadlo s profláknutým kusem chodit pořád dokola.
A platit za to.
(Diskutovat k článku je možné ZDE.)