Přišli všichni.
Kalousek v převlečení za padákového myslivce, Karolina Peake za ministryni obrany, Schwarzenberg sehrál zdařilou klamavou etudu dementního starce s čírem.
Přípitky, slavnostní proslovy.
Petr Nečas zrekapituloval činnost své vlády, přiznal, že se některé věci nepodařily tak, jak by si všichni přáli, ale proti tomu postavil jasné a významné úspěchy.
„Například se nám podařila … ta …“
„No tak, Petře, nestyď se a řekni to,“ pobízel řečníka prezident.
„Nebo tendlecten … Ale policejní plukovníci nám to všechno zkazili a moju milú unesli…“ hořce zaplakal premiér. V demisi.
(Druhý den po oslavě se vydal na rodnú Hanú, courákem, z Masaryčky, a v každé zastávce přicházeli k vlaku lidé, zdravili ho a vítali chlebem a solí, tím jediným, co jim po šestiletém panování pravicových vlád ještě doma ve špajzu zůstalo. Mladá fronta i Lidové noviny pak v on-line reportáži zdůraznily, že to byl chléb, upečený v pekárnách Penam, Hospodářské noviny a Respekt neopomněly zdůraznit, že byl upečen na uhlí z ostravských dolů.)
Ve svém děkovném proslovu prezident vysoce ocenil přínos Nečasovy vlády k budování státu, který podle něj spočívá v tom, že otevřel následujícím vládám obrovský prostor k uplatnění: vždyť každá další vláda už může být jenom lepší. A připomněl i to, že Petr Nečas zcela naplnil svůj deal, který si před nějakým časem sám vytýčil: „Milý Petře, zvlášť vysoce hodnotím to, že jsi se ve funkci premiéra ve spolupráci se svým sekretariátem nejen oddělal, ale i mnohokrát udělal.“
A pak pili, jedli, hodovali, dobrou vůli spolu měli.
Pana prezidenta však ke konci hostiny rozbolel palec.